Asi jen s největším sebezapřením lze klást Davida Ratha po bok Friedricha Nietzscheho, vždyt onen „filosofický knír“ by se nejspíš při podobné představě chvěl vztekem a hanbou. A přece mají Nietzsche a Rath něco společného. A nemyslím tím konexe k Adolfu Hitlerovi, k nemuž Ratha přirovnala dnes již kultovní a podařeně provokativní obálka časopisu Reflex. Ti dva mají společnou lásku k divadlu, k antické tragedii. Jen s tím rozdílem, že německý filosof přeci jen shlížel na řecké tvůrčí počiny z jisté akademické výše, kdežto doktor Rath se s láskou vrhá přímo do písku mediálních a bulvárních amfiteátrů dnešní doby, aby – patrně jako Sokrates okurkové sezony – dokázal když ne svou nevinu, tak alespon vysokou školu rétoriky, kterou se pravděpodobně domnívá oplývat. Za výstup doktora Ratha před soudem mu patří právoplatný dík – vždyt v letním proudu nejrůznějších shakespearovských a jiných slavností jeho proces nejspíš jen dokresluje český kulturní kolorit teplých letních měsíců a neměl by nás zvedat z gauče – spíš jen navnadit před našimi obrazovkami jakousi správnou tragikomickou atmosféru. Kauza doktora Ratha ale není tak nevinná, jak se může na první pohled zdát.
Předně, po všech incidentech, pádech z kol a změnách obhajoby, stojí David Rath stále před soudem jaksi nezlomen. Jakoby říkal společně s Vávrovým Husem: „Neodvolám, protože jste mě nepřesvědčili.“ Popravdě, dokonce ani tak racionální věc, jakou je policejní odposlouchávací zařízení, nemůže bohorovnou sebejistotu Davida Ratha nijak obměkčit. Vždyt se již od začátku vymlouvá na nesrozumitelnost záznamu. Spravedlnost je raději dále slepá, nejspíš i proto, že sebevětší policejní a justiční posctivost je nadmíru chvalitebná, ale technický šum je holt technický šum. S Davidem Rathem náhle dostává novozákonní hrozba „zvěstování všeho skrytého na střechách domů“ poněkud klaunský rozměr. Mimochodem vyvstává otázka, co když také pro potřeby soudu posledního užívá biblický Jahve odposlouchávacích zařízení? Pak tedy sláva! Na pravdě boží se všichni budeme moci odvolat na zpropadenou kvalitu nebeských štěnic.
Ale nechme stranou zákony Staré i Nové. S jejich intepretací si odchovanec sociálnědemokratické líhně talentů poradil sám, když ve své závěrečné řeči prohlásil, že něčí občasný prospěch ze zakázky přece občané pochopí, nebot zajisté dobře vědí, „že svatí a andělé jsou jen na nebesích.“ Jenže co Rath touto lidově biblickou metaforou vlastně zamýšlí? Zavání to pochybnou vůní nepřímého doznání, zde navíc přímo soudci do očí. A přece stále žádá zproštění viny. Proč? Protože právě výše zmíněným výrokem vytáhl David Rath z rukávu své – doufáme – poslední eso, svůj poslední, ale osvědčený lékařský recepis. Proč zrovna on by měl být souzen a odsouzen, když pověstná „malá domů“ je pravidelně na všech úrovních české politiky hlídána, opečovávána a přikrmována, až se stává denním mediálním chlebem českého člověka? Snad se ani David Rath necítí povinen se skutečně zpovídat řádnému soudu. Daleko více více se cítí ublížen a kamenován lidmi z vlastních řad těch, kdož byli obviněni z korupce. Nepřiznal snad při své obhajobě před parlamentem, že on je jen malou rybou, čímsi na způsob obětního beránka? Jeho pocit zahořklosti dál roste, protože někde hluboko v podvědomí českého občana také roste přesvědčení, že ta hořkost pramení z reality. Reality korupčního dneška. A tak, i když se to nezdá a i když v hospodských stínech a zákoutích obýváků Čech na Ratha nadává, ve skutečnosti za ním taky tak trochu stojí s vědomím „on je jen jedním z mnoha ( a přitom nikdo neví, kde jsou ti všichni „mnoha“), tak už ho prosím vás pošlete do vězení, at už je po divadle a my máme pokoj.“ A v Davidu Rathovi roste ještě něco – mimo ješitnost také pěkná dávka ironie a vtipu. Ta stejná ironie, kterou Nietzsche vtiskl do stránek svých knih. Ano – David Rath není ledajaký obviněný – je šaškem, lezoucím po provaze všudypřítomné a pevně zakořeněné české nejistoty z dneška a českého zhnusení. A na tomto laně svoje divadlení číslo hraje skvěle. Není snad nádherné, že Friedrich Nietzsche tak velice miloval boha vína Dionýsa, když víme, že Rath si své miliony měl odnášet právě v krabici vína? Pro někoho tak doktor Rath může být i něčím víc než výborným šaškem – bohem vína, oddaných bakchantek, přinášejících mu v průbehu procesu jakési záhadné listiny, bohem radosti a vtipu, Dionýsem v dobře padnoucím obleku s motýlkem. Ruku na srdce – tuhle při nemůže soud vyhrát. Při svém divadlením umu nakonec David Rath vykročí ze soudní síně třeba i odsouzen, ale v zástupu leopardů, s halasným průvodem, občas ne zcela ladící hudbou mediálních paparazzi a korunován vinnou révou. Protože na rozdíl od vyvrcholení Netzschova podobenství je dosti nepravděpodobné, že by se ono lano pochybovačnosti u nás jen tak přetrhlo a šašek se řítil vstříc dolů davům, vstříc vlastní záhubě.